Mandala, obraz niterného světa

Na Andreiny mandaly se chodím dívat na její webové stránky už dlouho. Jednou se mi nejvíc líbí mandala s názvem Důvěra. Pak zase Znovuzrození. O pár týdnů později Oceán moudrosti a jindy zas Hlas srdce a pak... nějaká jiná. Dle nálady a vnitřního nastavení si v její galerii najdu tu, která se mnou rezonuje a ladí. Nějakou chvíli na ni hledím, vpíjím se do její pravidelné krásy, až mě v určitý moment pustí a já můžu jít zase do světa, obohacena. Duše je nasycena. Ale věčně zvídavé rácio se ptá: „Jak to Andrea dělá? Jak se kruhy a linie projevují a materializují z neviditelného světa?“

Andreo, jak bys popsala mandaly?

Mandala znamená v sanskrtu kruh. Pro mě znamená mandala symboliku spojení s duchovnem. Stejně jako čtverec je propojení se zemí, tak je kruh propojení a návrat k naší duši, k naší podstatě. A mandaly vnímám tak, že jsou propojením s naší podstatou.

Jak ses dostala k tomu, že jsi je začala vytvářet?

Dovedla mě k tomu tanka, což je rituální mandala, kterou kreslí mniši v tibetských klášterech a nejen tam. Já jsem jednu takovou originálně kreslenou tanku viděla, nechali si ji přivést mí známí. To byl zajímavý okamžik, protože, když jsem ji viděla, tak to bylo, jako bych dostala nějaký klíč k sejfu. Bylo to mocné, ale nebylo to na vědomé úrovni. Tenkrát jsem o mandalách vůbec nic nevěděla. Utvrdilo mě to v tom, že nemusíme ve svém životě dopředu vědět o věcech, se kterými se máme setkat. Pak přijde impuls, který nás k tomu dovede, pokud jsme tomu otevření.

Co tě přivedlo k tomu, nakreslit první mandalu?

Člověk potřebuje motivaci, proč má věci dělat. Tou úplně první motivací byly narozeniny mého bratra. Vzala jsem si čtvereček o velikosti asi 10x10 centimetrů a od ruky jsem tam začala něco vytvářet a wow… Prostě jsem byla sama překvapená, co z toho vzešlo.

Mandala je velmi pravidelná a symetrická. Vidíš v ní posvátnou geometrii?

V minulosti se mnozí panovníci řídili posvátnou geometrií při stavbě svých sídel a měst. U svých mandal jsem neuvažovala o posvátné geometrii, že by s ní mohly mít něco společného, ale když nám zahajoval jednu společnou výstavu Jarda Dušek, zmínil se o posvátné geometrii v souvislosti s mandalami. Tam se mi to poprvé prolnulo, a je pravda, že čím déle kreslím, tím více jsem v úžasu. Mám k tvoření mandal obrovskou úctu, je to magie, i když se necítím kompetentní, abych pojmenovávala, proč to tak je.

V čem cítíš magii v souvislosti s tvorbou mandal?

Magie je ve tvaru mandaly, jak se začne vlnit. Včera jsem dokončila jednu osobní mandalu a to byl pro mě jeden z řady neuvěřitelných prožitků, kdy jsem cítila tu nekonečnost možností v nás. Cítila jsem, že to, co zachycuji, je okamžik, něco důležitého pro člověka, ale že je to tak obsažné, že jsem před tím jen sklonila hlavu a řekla jsem si: „Tak jen udělám, co je v mých silách.“ Cítila jsem tu neuvěřitelnou rozlehlost. Viděla jsem neuvěřitelné množství propojení, jak by to mohlo být, jak by ta mandala mohla vypadat. Ale mělo být zachyceno jen něco. V tom cítím posvátnost, že jsem jen pomocník. Cítím v mandale posvátnou sílu a čím dál tím víc mě fascinují souvislosti, které v procesu tvorby vznikají: neuvěřitelné vazby, vzájemné propojení a prolínání se tvarů, které jsem z počátku ani neviděla. Je to fascinující.

Já jsem tě též poprosila o osobní mandalu a samozřejmě by mě zajímal proces jejího vzniku. Co se začíná dít, když – jak říkáš – se na konkrétního člověka napojíš. Zkusíš popsat ten proces?

Je to samozřejmě jiné, když toho člověka znám, když jsem ho viděla, mluvila jsem s ním. Pak ale vytvářím i osobní mandaly pro lidi, které jsem nikdy neviděla.

Nejdřív se samozřejmě uvolním a naladím se na záměr a vizi, se kterým chci mandalu kreslit. Usedám k tomu ve chvíli, až je ten správný čas, takže kolikrát ta mandala nějakou dobu zraje. Pak přijde impuls, že právě teď je vhodný moment na zachycení potenciálu jeho energií tak, aby to bylo pro jeho nejvyšší dobro. Tak, aby ho to vedlo životem, aby v něm bylo probuzeno to, co má být probuzeno z našeho nejvyššího dobra, z našeho nejvyššího potenciálu. V té chvíli už cítím, že se vylaďuji, už začínám tu mandalu cítit, ale nikdy nevím, jak bude vypadat. Cítím barvu papíru, která je v téhle chvíli vhodná.

A pak je pro mě velice zajímavá právě konfrontace s rozumem, který spoustu věcí v našem životě řídí. Cítím, že by něco bylo dobré, ale rozum najednou do toho: „To by se Tatianě nemuselo líbit, to by mohlo být třeba tmavší.“ Ale já už znám tyhle myšlenkové pochody, vím, jak to chodí. Je pravda, že je zábavný, tenhle rozhovor mezi rozumem a intuicí, jak se vyvíjí. Pak vezmu kružítko a nahodím někdy jeden, někdy dva, čtyři, pět, šest různých kruhů. Pak už se to vždycky z centra, z našeho zdroje začne odvíjet.

Teď je otázka, do jaké míry dám ruce prostor, aby jí vedl rozum nebo intuice. Když cítím, že to nejde, že nad tím moc přemýšlím, tak se zastavím a počkám si, až zase připlyne energie, kterou je potřeba zachytit, a znovu navážu. Naučilo mě to nevzdávat se v žádném bodě toho procesu, i když to vypadá beznadějně a říkám si: „Co to je? Co z toho bude?“ Tak právě v téhle chvíli vznikají překvapení.

Stává se ti, když tvoříš osobní mandalu a toho člověka neznáš, že po naladění na něho zjistíš, že energie toho člověka ti není příjemná?

Ne, nestalo se mi to zatím nikdy. Ale kdybych měla impuls, že mandala nemá vzniknout, tak bych ji nedělala. Zatím ten impuls nikdy nevznikl. Ani jsem se nepotkala s tím, že by mi byly některé energie nepříjemné. Některé energie jsou méně čitelné, méně známé, méně pochopitelné, myslí nechápu souvislosti. O to je právě důležitější, abych byla více otevřená, abych nechala průchod věcem, kterým nerozumím. Ono mi to pak začne vytvářet nové souvislosti v mandale, nové tvary, nová seskupení čárek v energii, takže je to pro mě obohacení, když se potkám s energiemi, které moc neznám, kterým nerozumím.

Kdybys mi kreslila mandalu teď, rok potom, co jsi mi kreslila moji první osobní mandalu, myslíš, že by byla zásadně jiná?

Je několik lidí, pro které jsem opakovaně kreslila osobní mandaly. Stejně jako máme vývoj my, nestojíme na místě, pořád nás to někam táhne, s mandalami je to stejné. Souvisí to s tím, co je zrovna potřeba zviditelnit. Každá mandala je jiná.

Máš nějakou představu, jak by měl člověk s osobní mandalou pracovat? Stačí, když si ji pověsí na stěnu a prochází kolem ní, a mandala na něho vyzařuje to, co člověk potřebuje?

Já spontánně procházím kolem mandal, mám jich doma v prostoru několik. Cítím, jak mnou prochází energie, kterou ke mně promlouvají, cítím odezvu. V prostoru skutečně září, je to vlastně takový zářič. Práce s mandalou je hodně individuální. Někdo s ní chce aktivně pracovat, medituje na ni, někdo si ji dává pod polštář, nebo má pocit, že by si ji měl přikládat na srdce. Někdo to má jako hezký obrázek a nic to nemění na hodnotě energie, kterou mandala vyzařuje.

K osobním mandalám – nevím, jestli každému – píšeš osobní poselství.

Je to intuitivní. Ale je pravda, že v poslední době píšu vzkazy téměř všem. Slova nijak nevolím, souvisí to s pocity, s tím, co se odehrávalo při kreslení mandaly, protože to píšu až potom, co je mandala na světě.

Zajímá tě zpětná vazba od člověka, kterému si nakreslila osobní mandalu?

To je zajímavé. Říkám si, že kdyby v mém životě fungovalo všechno jako kreslení mandaly, tak by to bylo skvělé, protože já nepotřebuju zpětnou vazbu. To, že se mi dostává zpětné vazby, toho si velmi vážím. Nemám ale důvod pochybovat o vnitřním procesu, kterým vznikají mandaly. Někdy mám naopak já potřebu předat tomu člověku informaci, co provázelo vznik mandaly, nějaké pocity, ale ve většině případů to není potřeba.

Vysledovala jsi, kdo se na tebe obrací se žádostí o osobní mandalu?

Lidé, kteří se rozhodnou dát prostor sami sobě a na vědomé či nevědomé úrovni touží po realizaci svého potenciálu.

Tatiana Čabáková, redaktorka slovenské redakce ČRo